5 + 1 otázek na tělo s Dianou Zadákovou (@diankaella) o předčasném porodu syna Nicoláska

Předčasný porod je něco, co člověk neplánuje a co mu zároveň převrátí život vzhůru nohama. Když se Dianě Zadákové, známé z Instagramu jako @diankaella, narodil syn Nicolásek už ve 25. týdnu těhotenství s váhou 750 gramů, začalo dlouhé a náročné období nejistoty, víry a obrovské síly.

Dnes jsou Nicoláskovi tři roky a z malého bojovníka vyrostl veselý a spokojený chlapeček. Diana se s námi u příležitosti Světového dne předčasně narozených dětí podělila o svou zkušenost, cestu ke kojení, o roky plné lékařských kontrol, ale i o to, co jí a jejímu partnerovi pomáhalo zůstat silnými.

1. Prozradíte, proč se Nicolásek narodil tak brzy?

Upřímně, přesnou příčinu se nikdy nepodařilo zjistit. Ve 23. týdnu těhotenství mi předčasně praskla plodová voda. V té době jsem byla nemocná s covidem, ale není jisté, jestli to spolu souviselo. Pravděpodobně šlo o zánět plodových obalů, který způsobil jejich prasknutí a následný odtok plodové vody.

Lékařům se podařilo porod na dva týdny zastavit pomocí léků, takže jsme zůstali hospitalizovaní na rizikovém oddělení v Podolí.

Pak se ale porod ve 25. týdnu spontánně rozběhl a už ho nešlo žádnými léky zastavit. Nakonec jsem musela na císařský řez, protože přirozený porod by byl pro tak maličké miminko příliš rizikový.

Po porodu se o Nikyho starali na neonatologickém oddělení intenzivní péče v Podolí (NEO-RES). V nemocnici strávil čtyři a půl měsíce, než jsme si ho konečně mohli odvést domů.

2. Jaká byla vaše cesta ke kojení Nicoláska?

Pro nedonošená miminka je mateřské mléko nesmírně důležité, protože je chrání před infekcemi a pomáhá jim sílit. Naštěstí se mi laktace po porodu spustila, i když byl porod tak brzký. Každé tři hodiny jsem odsávala mléko, které jsem nosila přímo na neonatologické oddělení nebo do mléčné banky v Podolí, odkud si ho pro Nikyho brali.

Mléko mu po celou dobu dávali sondou do žaludku, protože sám ještě nedokázal sát. Po návratu domů jsem mohla několik týdnů kojit i přímo, ale laktace je úzce spojená s přítomností miminka – a já s ním v nemocnici mohla být maximálně tři hodiny denně na klokánkování, pokud to jeho zdravotní stav dovolil.

Postupně jsem tak o mléko začala přicházet. Zároveň Niky dostával i umělé mléko, které je kaloricky bohatší a pomáhá předčasně narozeným dětem rychleji přibírat.

„Ukončení kojení pro nás bylo přirozené – Niky potřeboval sílit a já měla mléka málo. Nakonec jsme přešli z kombinace mateřského a umělého mléka plně na umělé.“

3. Jaký to byl pocit, když jste si ho konečně mohli odvést domů. Bylo k péči o Nikoláska potřeba nějaké speciální vybavení?

Naštěstí jsme žádné speciální (zdravotnické) vybavení nepotřebovali. Niky byl už dost zralý a připravený opustit nemocniční prostředí. Obavy ale samozřejmě byly velké. Najednou člověk nemá po ruce personál z nemocnice, na kterého by se mohl obrátit s jakoukoli otázkou nebo se ujistit, že vše dělá správně. Taky jsem měla strach, abych něco nepokazila nebo mu nevědomky neublížila, když nám ho tam tak krásně „vypiplali“.

Jinak si myslím, že naše obavy byly podobné jako u všech rodičů novorozenců. Každý má strach, aby miminko špatně neuchopil, aby se nespustil monitor dechu apod.

4. Nicolásek už oslavil třetí narozeniny. Co jste v průběhu těch tří let nejvíc sledovali?

První měsíce po návratu domů byly hlavně o kontrolách a pravidelném sledování vývoje. V Podolí jsme docházeli do rizikové (vývojové) poradny, kde zhruba každý měsíc kontrolovali Nicoláskův psychomotorický vývoj. Stejně tak jsme chodili na fyzioterapie, aby se ujistili, že se všechno vyvíjí správně.

Protože měl Niky po porodu retinopatii nedonošených, tedy onemocnění očí, podstoupil už v nemocnici aplikaci léku. Po propuštění nás pak čekaly pravidelné kontroly na očním oddělení, k tomu i návštěvy kardiologie, neurologie a vyšetření sluchu.

Většina vyšetření byla preventivní – cílem bylo zachytit případné odchylky včas. Čím byl Niky starší a všechna vyšetření dopadala dobře, tím se jejich frekvence snižovala.

„Byl to pro mě obrovský výstup z komfortní zóny, protože doktory opravdu nemusím,“ přiznává Diana. „První rok jsem měla velký strach, co všechno se může objevit. Nikdo vám po předčasném porodu neřekne, že je miminko stoprocentně zdravé. Musíte počkat, co ukáže čas.“

5. Co vám dávalo sílu a jak jste to jako rodina zvládali?

Velkou oporou pro nás byla rodina. Všichni nám pomáhali, podporovali nás a snažili se myslet pozitivně.

Obrovskou roli v tom ale hrál i samotný Niky.

„Byl miminko za odměnu – krásně spal, pořád se usmíval, skoro neplakal, byl spokojený a všechna vyšetření zvládal skvěle. Měli jsme štěstí i na úžasné lékaře.“

Upřímně, když se na to dívám zpětně, nevím přesně, jak jsme to zvládli. Asi tím, že jsme v tom byli společně. Mysleli jsme pozitivně, byli jsme na sebe hodní, nehádali jsme se. A nejvíc nám vždycky pomáhaly pokroky Nicoláska.

+ 1 otázka - Co byste vzkázala maminkám, které právě teď prožívají začátek s předčasně narozeným miminkem?

Vím, že je to nepopsatelně těžká a bezmocná situace. Ale musíte věřit – doktorům a hlavně svému miminku. Ta miminka jsou neuvěřitelně silná, jsou to opravdoví bojovníci. Myslete pozitivně, žijte od pokroku k pokroku a věřte, že to bude dobré. O to víc si pak budete vážit toho, že máte doma zdravé dítě.

„Tohle miminko si vás vybralo, protože vědělo, že vy to zvládnete.“

Každý rok se 17. listopadu připomíná síla a odvaha těch nejmenších bojovníků – dětí, které se narodily dříve, než přišel jejich čas.
Diana i její syn Nicolásek jsou důkazem, že i z těch nejtěžších začátků může vyrůst krásný a naplněný příběh.