Když tělo bojuje o život, aby mohlo život dát - Příběh Ivanky Danišové

 Ivanka Danišová (@ikinka7) je žena, která "prošla temnotou dřív, než mohla držet světlo v náručí". Na cestě k vysněnému miminku se musela rozloučit se dvěma andílky, čelit opakovanému boji s leukémií a podstoupit náročné kraniofaciální i kardiologické operace v zahraničí. Přesto v sobě nikdy nenechala zhasnout naději.Po jejím boku stáli lékaři, kteří se rozhodli věřit tam, kde jiní váhali. Její příběh je důkazem, že i z nejhlubší bolesti může vyrůst život, láska a tichá síla, která se dotýká srdcí druhých.

Ivanko, tvůj příběh je pro mnoho žen obrovskou inspirací. Když se dnes ohlédneš zpátky, jaká byla ta úplně nejtěžší chvíle na cestě k mateřství?

Kdybych se měla opravdu upřímně ohlédnout zpátky, ta nejtěžší chvíle nepřišla ve chvíli diagnózy – jak si spousta lidí myslí – ale později. Ve chvíli ticha.

V tu chvíli jsem si plně uvědomila, že bojovat o svůj život může také znamenat bojovat o šanci stát se matkou. Že mateřství už nemusí být samozřejmostí.

V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mi pod nohama otevřela země. Nebála jsem se jen smrti – bála jsem se prázdnoty, která by po léčbě mohla zůstat.

Nejtěžší bylo ticho po rozhovorech. Když se zavřely dveře nemocničního pokoje a já zůstala sama se svými myšlenkami. S otázkou:

Pokud přežiju, jaký život mě čeká? A s bolestí, že o něčem tak intimním, jako je mateřství, může rozhodnout nemoc, ne já.

Byl to hluboký pocit bezmocnosti. Smutek nad něčím, co jsem ještě neměla – a přesto jsem nad ním už truchlila. A v tu chvíli se ve mně zrodila podivná, tichá síla. Ne hrdinská, ne hlasitá. Jen odhodlání jít dál.

Věřit, že i když cesta k mateřství nebude přímá, může být jiná – a přesto stále moje.

Dnes vím, že tento okamžik mě formoval nejvíce. Naučil mě pokoře, trpělivosti a hluboké vděčnosti. A pokud můj příběh dává naději jiným ženám, je to proto, že i uprostřed strachu existuje důvod věřit. Bylo to období, kdy už léčba běžela, všichni lékaři kolem mě se snažili být stateční a pozitivní… a já zůstávala sama se strachem, který se nedal nahlas vyslovit. Strachem, že možná přežiju, ale nikdy nebudu moci být mámou.

Že tělo, které bojuje o holý život, už nebude schopné dát život dál.

Pamatuju si moment, kdy jsem seděla v nemocničním pokoji a došlo mi, že o mé budoucnosti se rozhoduje beze mě.

Že mateřství, o kterém jsem vždycky mluvila jako o „jednou“, se může změnit na „nikdy“.

To byl okamžik absolutní bezmoci – a zároveň obrovského smutku, který neměl kam utéct. A paradoxně právě tam se ve mně něco zlomilo. Ne ve smyslu rezignace, ale v rozhodnutí žít. Ne jen přežívat léčbu, ale věřit, že i když cesta k mateřství bude jiná, složitější nebo delší, pořád může existovat. Dnes vím, že ta bolestná nejistota mě naučila jednu zásadní věc: nebrat nic jako samozřejmost.

A pokud můj příběh někoho inspiruje, pak proto, že i v těch nejtemnějších chvílích je v člověku víc síly, než si dokáže představit.

Prošla sis leukémií, náročnými operacemi i léčbou v zahraničí. Co ti v těch nejtěžších momentech pomáhalo neztratit naději?

V těch úplně nejtěžších chvílích mi nepomáhaly velké věty ani sliby, že „to bude dobré“.

Pomáhaly maličkosti. Věci, které mě držely při zemi, když se mi po smrti milovaných rodičů svět rozpadal pod rukama.

Byla to víra – hluboké vnitřní přesvědčení, že tenhle boj má smysl. Že i když teď nechápu proč, jednou se za sebe budu moci ohlédnout a říct: zvládla jsem to. Někdy ta víra byla slabá, sotva slyšitelná, ale byla tam.

Obrovskou oporou byli lidé kolem mě. Ne ti, kteří říkali „mysli pozitivně“, ale ti, kteří se nebáli se mnou mlčet, držet mě za ruku a být se mnou i ve chvílích, kdy nebylo co říct – moji lékaři.

Pocit, že v tom nejsem sama, mě zachraňoval víc, než si tehdy možná uvědomovali. Pomáhala mi také představa budoucnosti. Ne velké sny, ale obyčejné věci – že se jednou probudím bez bolesti, že budu žít normální život, že možná jednou budu mít dítě. I když to bylo nejisté, ta představa mi dávala důvod vydržet další den.

A nakonec mi pomáhalo dovolit si být slabá. Nehrát si na silnou, když jsem silná nebyla. Plakat, mít strach, pochybovat.

Paradoxně právě ve chvílích, kdy jsem si dovolila nebýt statečná, jsem v sobě našla nejvíc síly pokračovat. Naděje pro mě nebyla něco velkého a hrdinského. Byla tichá, křehká… ale vytrvalá. A nakonec byla silnější než všechno, čím jsem si musela projít skrz relapsy leukémie, mnohočetné kraniofaciální operace v zahraničí i několik operací srdce.

Těhotenství u žen s leukémií není samozřejmost. Jaké byly tvoje první pocity, když ses dozvěděla, že čekáš miminko?

Byl to okamžik, který přišel potichu. Ne s výkřikem radosti, ale s dechem, který se mi na chvíli zastavil. Když jsem se po dvou bolestných ztrátách, boji o život a roční odmlce – kdy byly myšlenky na miminko kvůli nutné léčbě leukémie stranou – dozvěděla, že čekám děťátko, první pocit nebyla euforie.

Byla to nedůvěra. Jako bych se bála tomu vůbec uvěřit. Jako bych si říkala: Můžu si tohle vůbec dovolit? Po všem, co jsme ztratili? Po tom pekle, kterým jsme si prošli?

V hlavě se mi míchala radost s hlubokým strachem. Slzy tekly samy – nebyly jen šťastné, byly plné vzpomínek na miminka, která nepřišla na svět, na čekání, na léčbu, na momenty, kdy jsme vůbec nevěděli, jestli ještě někdy budeme smět o dítěti uvažovat.

To těhotenství nebylo návratem k naivitě. Bylo návratem k naději, ale velmi opatrné a křehké.

Cítila jsem obrovskou pokoru. Věděla jsem, že tohle není samozřejmost. Že každý den bude dar. Že se budu bát, hlídat se, krotit radost a chránit si ji. Ale zároveň jsem cítila i něco silného – tiché „ano“ životu. Navzdory leukémii. Navzdory ztrátám. Navzdory tomu, že tahle cesta už mě tolikrát bolela.

Byl to okamžik, kdy jsem necítila vítězství. Cítila jsem hluboké dojetí z toho, že i po tolika ranách se ve mně znovu objevila schopnost doufat. A to samo o sobě byl malý zázrak.

To těhotenství nezačalo oslavou. Začalo tichem, vděčností a slibem sama sobě, že budu žít den po dni.

A že tentokrát si dovolím věřit alespoň tolik, kolik unesou moje srdce a zkušenosti. Byl to moment, který se nedá popsat jedním slovem. Nebyla to jen čistá radost – byl to šok, dojetí, strach i neuvěřitelná vděčnost v jednom jediném nádechu.

Pamatuju si, že když jsem to zjistila, musela jsem si to ověřovat znovu a znovu. Jako bych si netroufala tomu uvěřit.

Po všem, čím jsem si prošla, po všech varováních a nejistotách... Najednou se stalo něco, co mi před rokem připadalo téměř nedosažitelné. V tu chvíli jsem v sobě cítila nový druh síly – už jsem nebojovala jen za sebe. To těhotenství pro mě nebylo samozřejmostí ani odměnou. Bylo zázrakem. A každý den jsem ho brala jako dar.

Zmiňuješ, jak důležitý byl tým lékařů a podpora blízkých. Kdo nebo co pro tebe hrálo během těhotenství a porodu klíčovou roli?

Během těhotenství a porodu pro mě sehrála klíčovou roli kombinace špičkové odbornosti mých lékařů, důvěry a lidskosti. Jedno bez druhého by nestačilo. Byl to tým – lidé, okolnosti i vnitřní nastavení. A díky nim jsem jeden z nejdůležitějších okamžiků svého života mohla prožít s důvěrou místo strachu.

Na prvním místě byl lékařský tým. Nejen proto, že hlídali každý detail, ale protože ke mně nepřistupovali jen jako k „pacientce s leukémií, kardio a kranio diagnózou“, ale jako k ženě, která se stává mámou. Ten pocit bezpečí byl k nezaplacení – dovolil mi alespoň občas přestat se bát.

Obrovskou oporou byl můj partner. Byl tam ve chvílích, kdy jsem se radovala, i v těch, kdy mě přepadaly obavy a kdy jsme byli několikrát na pohotovosti s otázkou, jestli moje tělo všechno zvládne.

Nesnažil se mě zachraňovat ani zlehčovat můj strach. Jen byl. Stabilní, klidný a přítomný. To bylo přesně to, co jsem potřebovala.

Důležitou roli hrála i moje vlastní hlava. Naučila jsem se poslouchat své tělo, zpomalit a přijmout, že tohle těhotenství bude jiné. Že nemusím být „dokonalá těhotná“, ale vědomá a vnímavá. To mi pomohlo projít porodem s respektem k sobě i k miminku.

A v neposlední řadě hrála roli vděčnost. Každý pohyb, každý ultrazvuk, každý nádech na porodním sále byl připomínkou cesty, kterou jsem už ušla. Nešla jsem do porodu s pocitem samozřejmosti, ale s hlubokou pokorou. Chtěla bych to říct jasně a nahlas: bez nich by tenhle příběh neexistoval. Docent Koucký a celý multioborový tým špičkových lékařů pro mě nebyli jen odborníci s tituly.

Byli to lidé, kteří se nebáli říct „ano“, i když věděli, jak extrémně náročný a rizikový ten boj je. V době, kdy by bylo jednodušší ustoupit, zvolili odvahu – poctivou, promyšlenou a lidskou.

Byli jediní, kteří byli ochotni jít do toho se mnou. Nenabízeli plané naděje, ale partnerství a pocit, že nejsem „příliš komplikovaný případ“, ale žena, jejíž sen stojí za to chránit. Byli symbolem důvěry. Každý z nich přinášel svou odbornost a dohromady vytvořili prostor, ve kterém jsem se poprvé nemusela obhajovat. Rozhodli se stát vedle mě.

To, že dnes držím Arynku v náručí, není jen můj zázrak. Je to i výsledek odvahy lékařů a já jim za to budu vděčná celý život.

Porod i období po něm pro tebe nebyly jednoduché. Co ti pomohlo zvládnout šestinedělí po fyzické i psychické stránce?

Šestinedělí pro mě nebylo jemné přistání do mateřství. Bylo to další kolo učení se trpělivosti se svým tělem i svou hlavou.

Šestinedělí mě nezlomilo, ale naučilo mě obrovskému respektu k sobě. Bylo to období přežívání, ale i smutku, hojení a pomalého návratu k sobě. A právě to, že jsem si dovolila to takto přiznat, mi pomohlo.

Po fyzické stránce mi nejvíc pomohlo zpomalit. Přestat na sebe klást nároky. Tělo už si toho odžilo víc než dost. Přijala jsem, že regenerace nebude rychlá ani lineární. Každý malý krok bez bolesti byl vítězstvím. Psychicky to bylo těžší. Ztráta babičky těsně před porodem ve mně otevřela hluboký smutek. Bylo mi líto, že u toho moje maminka a babička nejsou, že nevidí tu, kterou jsem jim tolik chtěla ukázat. Pomohlo mi dovolit si truchlit i radovat se zároveň.

Nevyčítat si, že jsem smutná ve chvíli, kdy bych „měla být šťastná“.

Velkou oporou byla blízkost miminka. Dýchat s ním, být tady a teď. Když bylo všeho moc, soustředila jsem se jen na ten jeden okamžik. A v neposlední řadě mi pomohla myšlenka, že část mé mámy a babičky žije dál ve mně – v tom, jak miluji, jak pečuji a jak držím své dítě. Šestinedělí mě nenaučilo být silná. Naučilo mě být k sobě laskavá.

Jaké to bylo poprvé držet Arynku v náručí, když víš, čím vším sis musela projít, abys tenhle okamžik mohla zažít?

Byl to okamžik, kdy se všechno ztišilo. Nezmizela bolest, nezmizel smutek ze ztráty babičky, nezmizely kraniofaciální jizvy ani diagnózy – ale přestaly mít hlavní slovo.

Když jsem Arynku poprvé držela v náručí, měla jsem pocit, že se v mém těle potkaly všechny verze mě samotné. Ta, která se bála o život. Ta, která poslouchala verdikty lékařů. Ta, která ležela vyčerpaná se srdcem, které si jelo vlastním tempem.

A všechny tyhle verze najednou mlčky řekly: stálo to za to. Nebyla to exploze euforie, ale hluboké, klidné dojetí. Slzy, které přinesly úlevu. Dívala jsem se na ni a měla pocit, že držím důkaz, že i tělo, které tolikrát selhalo, dokázalo něco neuvěřitelného. Že i přes ten boj a strach jsem tady. A ona také.

Zároveň tam byla obrovská pokora. Uvědomění, že tenhle moment nebyl samozřejmostí. Že jsem si ho „nevybojovala silou“, ale vydržením a trpělivostí. Tím, že jsem se znovu a znovu zvedla.

V tu chvíli jsem necítila nemoc ani diagnózy. Cítila jsem jen její teplo, její dech a obrovskou lásku, která z toho všeho v mém bříšku vyrostla.

Držet Arynku pro mě nebylo jen setkání s mým dítětem. Bylo to setkání s nadějí, která přežila všechno.

Na Instagramu sdílíš svůj příběh pro další ženy s podobnou diagnózou. Jaké zprávy od nich se tě dotýkají nejvíc?

Nejvíc se mě dotýkají zprávy, které nejsou uhlazené, ale přímočaré – syrové a pravdivé. Jsou to zprávy od žen, které mi píšou třeba jen:

„Ležím v nemocnici, mám za sebou první chemoterapii a strašně se bojím, že už nikdy nebudu mít dítě.“ Nebo: „Díky tobě jsem se dnes poprvé odvážila zeptat lékaře na možnost mateřství.“

Dotýkají se mě slova žen, které mi přiznávají svůj strach, závist, vztek i naději zároveň. Které nepíšou proto, že už mají šťastný konec, ale proto, že jsou „uprostřed“. V té nejistotě, kde jsem kdysi byla i já. Svěřují mi něco tak křehkého, jako je jejich sen o miminku.

Silné jsou pro mě i zprávy typu: „Dnes jsem to nevzdala jen proto, že jsem si vzpomněla na tvůj příběh.“ Ne proto, že bych si připadala důležitá, ale protože vím, jak málo někdy stačí, aby se člověk udržel nad vodou.

Nejvíce se mě ale dotýká věta, která se opakuje: „Díky tobě se necítím sama.“ Jsou to ženy, které stojí přesně tam, kde jsem stála já – v nejistotě, ve strachu a bez mapy. Když mi napíšou, že si díky mně poprvé dovolily doufat, nebo když najdou odvahu nevzdat se léčby a bojovat o miminko. Nedotýká se mě obdiv, ale ta obrovská důvěra. Nepíšou mi proto, že jsem „silná“, ale proto, že jsem byla upřímná. A to je něco, co si nesu s obrovskou pokorou.

Co bys dnes chtěla vzkázat ženám s leukémií nebo jiným vážným onemocněním, které touží po miminku, ale bojí se vůbec snít?

Chtěla bych jim vzkázat hlavně tohle:

Je v pořádku se bát. Je v pořádku mít strach snít, když vám život už tolikrát ukázal, že sny se mohou rozpadnout. Neznamená to, že jste slabé. Znamená to, že jste si prošly něčím, co bere iluze. Nemusíte být statečné každý den. Nemusíte mít neustále „pozitivní myšlení“. Úplně stačí jediné: nezavírat dveře úplně. I malá škvíra naděje je pořád naděje.

Cesta k miminku s vážnou diagnózou není přímá, spravedlivá ani předvídatelná. Ale nejste divné, sobecké ani nezodpovědné proto, že po dítěti toužíte. Ta touha je lidská a má právo existovat i vedle strachu o vlastní zdraví. Chtěla bych jim říct: ptejte se. Hledejte lékaře, kteří budou mít odvahu kráčet s vámi. Dovolte si říct nahlas: „Tohle je pro mě důležité.“ I když odpovědi nebudou hned.

A možná to nejdůležitější: vaše hodnota se neměří tím, jestli se stanete mámou. Ale pokud po miminku toužíte, jste odvážné už jen tím, že si tu touhu dovolíte cítit. A jestli dnes ještě nemáte sílu snít – nevadí. Někdy úplně stačí jen nezhasnout světlo.

Mateřství často mění pohled na život. Změnilo se po narození Arynky i to, jak se díváš sama na sebe a své tělo po všech bojích, které má za sebou?

Ano. Změnilo se to hluboce – a ne hned. Nebylo to náhlé „uzdravení vztahu k tělu“, ale tichý, postupný posun. Dřív jsem se na své tělo dívala hlavně skrz boje. Jako na něco, co selhávalo, co bylo znovu a znovu operováno. Tělo jako místo bolesti, plné diagnóz a jizev. Často jsem k němu byla tvrdá, přísná a nevděčná.

Po narození Arynky se ten pohled začal měnit. Najednou jsem viděla, co všechno to tělo dokázalo, i když bylo opakovaně na hraně. Tělo, které bojovalo s leukémií, tělo po dvanácti kraniofaciálních operacích, tělo s operovaným srdcem...

A přesto dokázalo dát život. Poprvé jsem se na sebe nepodívala očima „co je špatně“, ale očima Arynky. Jako na místo bezpečí, tepla a domova. To změnilo všechno. Začala jsem k sobě cítit víc úcty než kontroly. Méně touhy něco „spravit“ a víc potřeby o sebe pečovat. Ne proto, že bych musela být silná, ale proto, že už jsem jí byla. Mateřství ze mě udělalo ženu, která svému tělu děkuje. Dívám se na sebe jako na někoho, kdo přežil… a přesto zůstal otevřený lásce.

Jakou myšlenku by sis přála, aby si lidé z tvého příběhu odnesli?

Přála bych si, aby si lidé odnesli jednu tichou, ale silnou myšlenku: že i když nám život vezme kontrolu, může nám ponechat smysl. Lidská hodnota se neměří zdravím, výkonem ani „šťastným koncem“. Měří se schopností zůstat lidský – cítit, milovat a doufat – i ve chvílích, kdy by bylo snazší se uzavřít.

Chtěla bych, aby lidé věděli, že síla nevypadá jako hrdinství z plakátů. Často je tichá, unavená, se slzami v očích, a přesto vytrvalá. Že odvaha někdy znamená jen vstát z postele a vydržet další den. A že tělo, které je zraněné nebo nemocné, není méněcenné. Může být zdrojem života i naděje. Pokud by si někdo z mého příběhu odnesl pocit, že v tom, čím prochází, není sám – pak má to sdílení smysl. Nepřeji si, aby mě lidé obdivovali. Přála bych si, aby se díky mému příběhu méně báli žít.