„Byla jsem smířená s tím, že tohle nemusím přežít.“
Představte si, že máte před sebou klidné týdny do termínu porodu, když se všechno ze dne na den změní. Diagnóza preeklampsie, okamžitá hospitalizace, obrovský strach a nakonec porod ve 33. týdnu, který připomínal spíše boj o přežití. Jaké to je, když místo vysněného mazlení s miminkem vidíte své dítě jen přes sklo inkubátoru a šestinedělí strávíte dojížděním na neonatologii s lahvičkou odsátého mléka v ruce?
Dnešní rozhovor je mrazivý, drsný, ale o to více inspirativní. Vypráví ho Veronika Malá (@veronikamala_official), máma, která miluje kávu, cestování a tenis, i když dnes má podle svých slov nejvíc natrénováno v běhání za dítětem. Kousky svého života sdílí na sítích bez přetvářky, s nadhledem a humorem, který je podle ní v rodičovství klíčový. Věří totiž, že každá máma si občas potřebuje říct: „Nejsem v tom sama.“ Nakonec nejde o to, jak věci vypadají navenek, ale jak se v nich člověk doopravdy cítí. A tento příběh vás nenechá na pochybách, že my ženy a mámy dokážeme naprosto neskutečné věci.
1. Veroniko, měla jste během těhotenství nějaké signály, že by se porod mohl odehrát dřív, nebo to přišlo úplně nečekaně?
Celé těhotenství jsem měla bezproblémové, pominuli občasné bolesti v bederní oblasti, jak rostlo bříško. Docházela jsem na fyzioterapii. Termín porodu byl naplánovaný na půlku března. Před Vánoci mě preventivně na dva dny hospitalizovali v porodnici na JIP, jelikož mi v krevních testech vyšlo zvýšené riziko preeklampsie. Riziko se naštěstí nepotvrdilo a byla jsem propuštěna domů s tím, že se uvidíme až v termínu porodu.
První týden v lednu mi ale lékař naměřil vysoký tlak. Měla jsem si ho měřit několikrát denně, abychom zjistili, zda klesne, nebo se bude držet vysoko. Bohužel neklesal, a tak jsem dostala léky, které se užívají i v těhotenství. Jejich množství ale postupně vystoupalo až na 8 léků na tlak denně, ke kterým jsem brala ještě 8 tablet hořčíku.
Vyšetřili mě v rizikové poradně a pečlivě hlídali stav dítěte, jelikož preeklampsie je závažná těhotenská komplikace, která ohrožuje na životě matku i dítě, a zdravotní stav se může zhoršit z hodiny na hodinu.
Ve středu 22. ledna mě proto hospitalizovali s tím, že domů už odejdu jedině s dítětem v náručí. Byla to upřímně noční můra. Ležet další týdny sama v nemocnici bylo to poslední, co jsem si přála. S manželem nám bylo řečeno, že při preeklampsii končí těhotenství císařským řezem a mnohem dříve, než je termín. Vysoký tlak totiž negativně ovlivňuje vývoj a růst dítěte a ohrožuje zdravotní stav matky. V pátek mi udělali amniocentézu – to je ta velká jehla, co jde přes břicho až k plodu. Děsila jsem se toho víc než samotného porodu. Bylo ale velkým překvapením, že jsem vpich téměř necítila a za minutu bylo po všem. Lékař potřeboval zjistit, zda v plodové vodě není infekce, která by dítě ohrožovala. Vše dopadlo dobře, a dokonce mi lékař řekl, že by mě možná o víkendu pustil domů. Při sobotní vizitě mi však jiný lékař oznámil, že by odchod domů rozhodně nedoporučoval, protože bych riskovala zdraví své i dítěte, a že se porod blíží. Poslechla jsem ho a zůstala. V sobotu odpoledne se mi pak rozjely kontrakce.
2. Jak probíhal samotný porod? Bylo vše podle vašich představ?
Můj porod byl všechno, jen ne podle mých představ. Bez nadsázky i po čtrnácti měsících musím říct, že to bylo peklo na zemi. Uf. Jak už jsem popisovala, od sobotního odpoledne jsem měla kontrakce, v noci na neděli jsem toho moc nenaspala a bolesti pokračovaly i přes den. Postupně samozřejmě zesilovaly. Kolem 17. hodiny mě sestra vyšetřila a zjistila, že ačkoliv monitor nic neukazuje, začínám se otevírat. Řekla, ať se jdu osprchovat, že manžel už nemá odjíždět domů a ona jde sehnat lékaře, aby mě převezli na porodní sál.
I teď mám husí kůži, když to píšu. Jak že to říkali před Vánoci? „Vidíme se v termínu a o víkendu můžete domů?“ Od 19 hodin jsem ležela na JIP, která se nacházela přímo vedle porodních boxů. Lékař se mě ptal – pro případ porodu –, jestli mám nějaké porodní přání.
Přála jsem si jediné: přežít spolu s dítětem. A přestože jsem epidurál původně nechtěla, po dvou dnech v kontrakcích jsem prosila, ať mi dají včas vědět, kdy mi ho mohou píchnout naposledy, abych se stihla rozhodnout. Bohužel se tak nestalo.
Abych o tom nepsala romány… Porodní asistentka mě přišla zkontrolovat a oznámila mi, že se dál nic neděje a na porod to nevidí. Prý uvidíme další den. Moje tělo ale bylo jiného názoru. Stále jsem prosila o něco na bolest, jelikož kontrakce nabíraly na síle. Teplá sprcha vše jen zhoršovala, termofor také.
Dle personálu jsem však měla jen nízký práh bolesti a musela jsem to vydržet ještě dalších 7 týdnů, protože přeci nechci porodit předčasně. Manžela ke mně nepustili, byla noc a on musel čekat venku v autě. Bolesti byly nesnesitelné.
Ležela jsem na posteli a s každou kontrakcí, které už přicházely po pár minutách, jsem se modlila, i když nejsem věřící a jinak jsem velice racionální člověk. Pokaždé jsem prosila asistentky, ať mi pomůžou. Opakovala jsem, že se to nedá vydržet, že žádný živý tvor by tohle dalších 7 týdnů nevydržel a že jsem naprosto vyčerpaná, protože jsem dva dny nespala. Dostala jsem jen radu, ať se prostě otočím a zkusím mezi kontrakcemi usnout. Měla jsem obrovský strach o dítě. Jak se vše s postupující nocí stupňovalo a nikdo mi nevěřil, že rodím, byla jsem už smířená s tím, že tohle nemusím přežít. Vždyť mi přeci celou dobu tvrdili, že musím rodit císařem kvůli obrovskému tlaku.
Byla jsem psychicky na absolutním dně a úplně sama.
Dle jejich názoru jsem rodit ještě neměla. Kolem druhé hodiny ranní jsem psala manželovi zprávu: jestli se se mnou něco stane, ať hlavně zachrání dítě. Seděla jsem v předklonu na posteli, brečela bolestí, prožívala panickou ataku a neviděla nikde žádnou pomoc. O půl třetí ráno jsem znovu zazvonila na asistentku, že rodím. Že už mám zkrátka „něco“ mezi nohama. Nastala obrovská panika a shánění lékaře. A prý si mám dojít na porodní box. Nikdo mi nepomohl, tak jsem tam prostě nějak dolezla. Porodní asistentka mi řekla, ať volám manželovi, že jsem otevřená na 9 cm a jdeme rodit. Prosila jsem ji, jestli mi může podat mobil – prý ale nemá deset rukou. Když mi ho nakonec donesla, stihla jsem jen zavolat manželovi „Rodím!“ a telefon pustit. Napojili mě na monitor, který jen řval, že mám vysoký tlak i tep, a všichni na mě křičeli, ať netlačím. To ale nešlo.
Zatlačila jsem, vyšel ze mě vak s plodovou vodou, zaječela jsem šílenou bolestí a viděla, jak mé dítě doslova letí vzduchem do rukou porodníka. Občas se to prý stane. Dítě hned odnesli.
V slzách jsem se ptala, jestli žije, a odpověděli mi, že „asi jo“. Každá matka si umí představit, co to udělá s psychikou a jak na to zareagovaly přístroje. V ten moment jsem se už opravdu bála o život. Manžel porod nestihl. Porodila jsem ve 3 hodiny ráno, pouhých 20 minut poté, co jsem se doplazila na box. Manžel utíkal rovnou za miminkem, než ho stihli odvézt sanitkou na neonatologii. Mohl tak syna vidět, vyfotit si ho a promluvit s lékařem. Myslím ale, že pohled na mě, když konečně přiběhl na porodní sál, by si snad raději odpustil. Tlačili ze mě placentu a šili mě. V 8 ráno mě stabilizovanou převezli na pokoj a hned druhý den mě pustili domů. Odcházela jsem s léky na tlak a injekcemi do břicha na ředění krve. A také jsem brala železo, protože jsem byla anemická.
3. Jaké pro vás bylo období na neonatologii z pohledu mámy? Co bylo tou největší výzvou?
Na neonatologii ležel syn měsíc. Nebyl celou dobu v inkubátoru – oddělení má k dispozici takové vlastní pokojíčky, kam za dětmi rodiče docházejí. To ale bylo možné jen díky tomu, že mu nehrozilo přímé nebezpečí a neměl vážné komplikace. Byla tu i možnost ubytování s ostatními maminkami o pár pater výš, ale po svém porodním zážitku jsem prostředí nemocnice už zkrátka nesnesla. Dopoledne děti podstupovaly různá vyšetření.
My jsme za synem jezdili kolem poledne a odjížděli až po 20. hodině. Tam už byla péče opravdu na špičkové úrovni a před tím, co tamní personál dokáže, hluboce smekám. Je to opravdový zázrak.
Syn se narodil ve 33. týdnu, takže bylo hlavně potřeba hlídat, zda je a zůstane vše v pořádku. To samozřejmě dopředu nikdy nevíte, a tak jsme se každé ráno po probuzení báli zavolat do nemocnice, jestli se přes noc něco nestalo. Péče o miminko probíhá vlastně stejně jako doma. Přebalujete (ačkoliv v inkubátoru a v rukavicích), snažíte se o kojení, hladíte ho, chováte a děkujete, že tu s vámi je.
Personál byl velice nápomocný. Kdykoliv bylo potřeba, sestřička tam hned byla a všechno ochotně vysvětlila, poradila nebo ukázala. Neznamenalo to ovšem, že jsme syna drželi v náručí celé hodiny. Potřeboval být v inkubátoru, hodně spinkal, a jelikož zrovna probíhala chřipková epidemie, báli jsme se, aby se nenakazil. Každá návštěva musela celou dobu probíhat v respirátorech, což bylo dost otravné. Navíc jsem po porodu měla, a bohužel stále mám, velké problémy v pánevní oblasti. Docházím každý týden na rehabilitace, takže tenkrát pro mě bylo náročné se i jen bez cizí pomoci usadit do křesla.
Miminko mi museli podávat, měla jsem hrozný strach, že ho upustím. Trpěla jsem velkými bolestmi a během šestinedělí mi manžel dokonce musel čtyřikrát volat záchranku.
Největší výzva? Jednoznačně kojení, když u sebe nemáte koho kojit. Udržet mléko přes všechen ten stres a trauma z porodu, bez dítěte doma, jen s prázdnou postýlkou v pokojíčku. Odsávala jsem, koukala u toho na jeho fotky, mléko zamrazovala a každý den ho vozila na neonatologii, kde ještě procházelo přes mléčnou banku.
Pozorovala jsem tam maminky dvojčat, jak vozí pomalu litry mléka, zatímco já měla malou skleničku, za kterou jsem však byla neuvěřitelně šťastná. Často jsem v té době četla na sociálních sítích, jak mají jiné mámy se zdravým miminkem v náručí doma problém kojit, protože jsou „ve stresu z čehosi“. Mně to připadalo strašně bizarní, protože já přes všechny bolesti statečně tlačila každou kapku.
4. Vzpomenete si na moment, kdy jste se poprvé cítila jako „máma“ a co vás tahle zkušenost naučila o vás samotné?
Bylo to ve chvíli, kdy mě manžel mohl na invalidním vozíku vzít poprvé za synem. Viděla jsem ho zhruba 13 hodin po porodu. Sestřička odkryla inkubátor a dovolila mi, abych na něj položila ruku. Nesměla jsem ho ale pohladit, aby se nelekl.
Na tenhle moment v životě nezapomenu. V tu chvíli ve mně proběhlo milion pocitů a problesklo mi hlavou: „Já jsem máma.“
Zkušenost je to obrovská a zcela nepřenositelná. Mě samotnou to naučilo, že se člověk opravdu nikdy nesmí vzdát. Ačkoliv situace vypadá sebevíc tragicky a marně… vždycky je důvod věřit a bojovat. Zní to možná jako klišé, ale my ženské dokážeme neskutečné věci. Porodit dítě. Co je víc? Nic.
5. Co vás po návratu domů s nedonošeným miminkem nejvíc překvapilo?
Péče o nedonošené miminko je v praxi úplně stejná jako u každého jiného. Pokud je tedy dítě samozřejmě v pořádku a nevyžaduje speciální přístup. Rozdílem jsou mnohem častější návštěvy lékařů. Chodíte nejen k pediatrovi, ale i na neurologii, k neonatologovi, někdy za fyzioterapeutem, na endokrinologii a podobně. Kontroluje se, jestli se dítě správně vyvíjí, zda nejsou přítomné nějaké odchylky nebo zpoždění (což ale může nastat i u donošených dětí), a hlídá se například růst. Obvykle to takhle bývá zhruba do dvou let věku, kdy se nedonošená miminka dorovnají těm donošeným. Překvapilo mě hlavně to, že všichni ti odborníci se zaměřují víceméně na to samé. Za mě osobně, jako laika, by třeba úplně stačil pediatr a neurolog. Takhle totiž přijdete k dalšímu lékaři a zase dokola opakujete to samé, odpovídáte na stejné otázky a neustále někam jezdíte na kontroly.
U nedonošených dětí se navíc počítá takzvaný korigovaný věk. To znamená, že když byl synovi například rok, odečetlo se mu 7 týdnů a jeho psychomotorický vývoj se posuzoval podle tohoto upraveného věku.
Je pravda, že nedonošená miminka mají třeba více problém s imunitou nebo se zažíváním?
Nemůžu mluvit za všechny. Sama vím o miminkách na neonatologii, která se narodila v termínu ve 40. týdnu, a přesto měla obrovské problémy se střevy. My jsme naštěstí nic takového neřešili. I když jsme přešli na příkrmy, syn jedl úplně všechno, neprojevila se u něj žádná alergie ani nežádoucí reakce. A co se týče imunity, za celých 14 měsíců měl jedinkrát rýmu, která trvala tři dny. Takže ano, říká se to, ale rozhodně to není stoprocentní pravidlo.
Dnes se rodí čím dál víc nedonošených miminek, co byste chtěla vzkázat mamince, která si tím právě prochází nebo ji to možná čeká?
Že to zkrátka není taková tragédie, jak se na první pohled může zdát. Neonatologie je v naší zemi na naprosto špičkové úrovni.
Nemusíte se bát, že byste k dítěti měla špatný vztah jen proto, že vám ho při porodu nepoloží hned na hrudník. Nemusíte mít strach, že když budete v prvních dnech a týdnech od sebe, neprobudí se ve vás ta pravá mateřská láska.
Naopak, bude ještě mnohem větší. Ohromně vás to vnitřně posílí. Bohužel ale možná zjistíte to, co já – že čím víc budete slušná a pokorná, tím to pro vás může být horší. Já jsem taková byla a můj porod proběhl tak, jak proběhl. Dnes už bych se zachovala jinak.
Mnohem víc bych za sebe bojovala a spoustu věcí bych si už líbit nenechala. Ptejte se! Máte na to plné právo. Máte právo být se svým dítětem a nikdo vás od inkubátoru vyhánět nebude.
Personál totiž moc dobře ví, že kontakt s mámou a rodiči je pro dítě to nejlepší a zafunguje nad všechny léky světa. Můj syn má dnes 14 měsíců a je z něj neuvěřitelně kontaktní a milující batole. 😊
