Kačka

Duben patří již tradičně osvětě o porodech císařským řezem. je tento zákrok často život zachraňující, pro mnoho žen je spojen s pocitem selhání, strachem a náročným hojením. Kačka si vyzkoušela obě cesty – první dceru porodila přirozeně, ta druhá přišla na svět akutní sekcí. Jaké to je, když se porodní sál během vteřiny změní v operační? Co Kačce pomohlo se psychicky i fyzicky zahojit? Přečtěte si otevřený rozhovor o tom, že jizva je jen otiskem nového života.

Kačko, tvůj první porod proběhl přirozeně, i když s komplikacemi. Jak jsi prožívala druhé těhotenství? Měla jsi nějaké obavy, nebo jsi očekávala podobný průběh jako poprvé?

Druhé těhotenství jsem si užívala a snažila jsem se prožít každou jeho chvíli. Nějak jsem vnitřně cítila, že to bude moje poslední – s manželem jsme se shodli, že chceme dvě děti, a navíc mi po druhém porodu už další těhotenství ani nedoporučili.

Stejně jako poprvé jsem si nepřipouštěla žádný špatný scénář. Věřím, že mít věci dobře nastavené v hlavě je základ. Počítala jsem s tím, že se narodí zdravá dcera a vše bude v pořádku, bez ohledu na to, jakou cestou přijde na svět.

Musím se ale přiznat, že o možnosti císařského řezu jsem tehdy nepřemýšlela ani minutu. Zpětně to beru jako mínus, protože jsme nebyli připraveni na všechny varianty. Neměli jsme například sepsané poporodní přání, manžel nevěděl o možnosti bondingu miminka s otcem a některé věci nám došly až dodatečně.

Můžeš popsat moment, kdy lékaři rozhodli, že bude nutný akutní císařský řez? Co se v té chvíli dělo a jak jsi to vnímala ty?

Bylo to velmi rychlé. Začala jsem silně krvácet a bylo potřeba okamžitě jednat. Zrovna jsem byla mimo sál, kde byl manžel, takže ten se dozvěděl o „císaři“ až ve chvíli, kdy mě na vozíku vezli přímo na zákrok.

Chtěla jsem vědět, co se děje. Po pro mě nekonečných minutách mi lékaři vysvětlili, že musíme okamžitě na sál, protože dochází k předčasnému odlučování placenty. Nebudu lhát, tekly mi slzy, protože nevíte, co bude.

Naprosto jsem ale věřila personálu. Bolesti už byly tak silné, že jsem se nakonec modlila, aby mě uspali a přišla alespoň chvíle klidu. Věděla jsem, že v tu chvíli můj boj o přirozený porod skončil. Nezbylo než věřit zdravotníkům, že přivedou na svět zdravé miminko.

Akutní císař je pro mnoho žen psychicky náročný. Jaké emoce se u tebe střídaly během zákroku a bezprostředně po něm?

Osobně si myslím, že člověk nedokáže plně pochopit pocity ženy po císařském řezu, pokud si tím sám neprojde. Já našla největší oporu u kamarádek se stejnou zkušeností. Protože šlo o akutní stav, nebyla možná lokální anestezie a musela jsem být v celkové narkóze. Samotný porod tedy nemohu hodnotit.

Největší strach přišel po probuzení, kdy jsem chtěla vědět jediné – zda je dcera v pořádku. Jakmile mi řekli, že je zdravá, bylo vše ostatní nepodstatné.

Pocity po zákroku byly jako na houpačce, i když to jsem měla podobně i po přirozeném porodu. Ani jednou jsem neměla pocit, že bych selhala. Spíš jsem měla praktické obavy - jak zvládnu péči o miminko po velké operaci, jak budu fungovat se starší dcerou a kdy konečně bolest ustoupí.

Jak probíhají první hodiny a dny bezprostředně po operaci?

Po porodu vás převezou na pooperační pokoj, ne hned na šestinedělí. Vyžaduje to intenzivnější péči. Ze začátku nesmíte jíst ani pít. Pokud jsou dobré podmínky, přivezou vám miminko.

Nejdůležitější je začít se hned hýbat. Fyzio mi doporučila dýchat do břicha a střídavě zvedat nohy. Snažit se přetočit na bok – věřte, že když se vám to podaří, budete si připadat jako král.

Jsou to malé pohyby, které udělají mnoho. Z postele jsem vstala po 24 hodinách, kdy mi vytáhli hadičky a drén, a šlo se do sprchy. Pak už mě převezli na klasický pokoj, kde jsem dál cvičila a prováděla lehké masáže břicha. Vše jsem se dozvěděla od personálu, nebojte se ptát. Skvělé byly i tejpy, které mi v porodnici nalepili na břicho.

Jaký byl pro tebe rozdíl v šestinedělí po přirozeném porodu a po císařském řezu – fyzicky i psychicky?

Každý porod měl něco do sebe a u obou jsem si prošla poporodním blues. Po přirozeném porodu jsem byla hodně oteklá, nemohla jsem pořádně sedět a fyzická rekonvalescence trvala celé šestinedělí. Psychicky to bylo náročné, protože jsem jako prvorodička měla velké strachy.

Po císařském řezu jsem nechtěla podcenit péči o jizvu. Je to velká operace, která s vámi zůstane celý život.

Snažila jsem se opravdu odpočívat, i když se dvěma dětmi to bylo skoro nereálné. Manžel mi ale dopřál komfort a klid na regeneraci. O jizvu se pečlivě starám dodnes, nedám dopustit například na olejové sérum od značky Císařovnám.

Co ti během rekonvalescence nejvíc pomohlo a co bys doporučila ostatním ženám?

Nejdůležitější je nikam nespěchat a dopřát tělu klid. Dělat pomalé pohyby, pečovat o jizvu, masírovat a promazávat. Nebojte se říct si o pomoc rodině, není to ostuda. Následky nedostatečného odpočinku se mohou projevit až za několik let (např. inkontinence).

Pokud vás „císař“ čeká, navařte si dopředu do mrazáku, ať máte o starost méně. A hlavně – nebuďme na sebe přísné. Dům se uklidí později.

Sama jsem měla stavy, kdy jsem chtěla hned prát a uklízet, ale pak jsem si uvědomila, že teď odpočívám pro své zdraví do budoucna.

Kdybys mohla vzkázat jednu věc ženám, které mají pocit, že kvůli císařskému řezu „neporodily správně“, co by to bylo?

Císařský řez je zpráva, jizva je otisk života. Dala jste život malému miminku a díky moderní medicíně jste to zvládli oba. Jizva se zahojí, ale láska mezi vámi zůstane navždy. A tu vůbec neurčuje to, jakou cestou miminko přišlo na svět.

Závěrem...

Příběh Kačky je krásnou připomínkou toho, že mateřství se nedefinuje tím, jak dítě přijde na svět, ale láskou, kterou mu dáváme. Ať už máte za sebou přirozený porod, nebo zdobí vaše břicho jizva po císařském řezu, jste hrdinky. Buďte na sebe laskavé, dopřejte svému tělu čas na hojení a pamatujte, že říct si o pomoc je znakem síly, nikoliv slabosti.

Kačku už z našeho Deníku maminky dobře znáte. Je to žena, která se s námi otevřeně dělí o radosti i výzvy, které život se dvěma dětmi přináší. Tentokrát jsme spolu probraly téma, které v těchto měsících řeší mnoho z vás – kojení v zimě.

Kačka je momentálně v kolotoči péče o miminko a starší dcerku, která zrovna testuje hranice maminčiny trpělivosti. :) Jak se lišilo kojení u prvního a druhého dítěte, bez čeho si kojení na veřejnosti nedokáže představit a co jí pomáhá neztratit v šeru krátkých dnů dobrou náladu? Začtěte se do našeho rozhovoru.

Jak se u tebe lišilo kojení prvního a druhého dítěte právě v zimních měsících? Pomohly ti zkušenosti?

Lišilo se to hodně. S prvním dítětem jsem začínala kojit v létě, což bylo nesmírně osvobozující – prostě si sednete na lavičku v šatech a je hotovo. U druhého miminka to vyšlo na podzim a zimu, což je úplně jiná disciplína. Zkušenosti mi ale pomohly v tom, že už jsem věděla, co si pohlídat.

Velkým pomocníkem je pro mě tentokrát kojicí mikina od Moniel, která mi dává jistotu, že i v chladu vše zvládnu v pohodě.

Kojení venku v mrazu není žádný med. Máš nějaké své triky nebo oblíbené kousky?

Jak jsem zmínila, kojicí mikina je pro mě základ. Kromě správného oblečení se ale snažím hodně plánovat. Ven vyrážíme hlavně ve chvíli, kdy je malá čerstvě nakojená. Snažím se čas venku propočítat tak, abychom byly doma (nebo někde v teple) dřív, než se ozve hlad.

Mateřství v zimě je zkrátka o dobrém načasování a o pohodlné výbavě.

Přináší zimní období nějaké specifické výzvy?

Upřímně, já v zimě trochu trpím. Chybí mi sluníčko a energie, mám pocit, že je pořád tma. I spánek vnímám jinak – v létě mě sedm hodin krásně dobije, v zimě jsem po stejné době stále unavená.

K tomu se přidává i péče o starší dceru. Ta je teď v období vzdoru a moc ráda využívá chvíle, kdy kojím, k různým lumpárnám.

Člověk se pak musí naučit kojit klidně i „v běhu“ nebo za chůze, aby stíhal korigovat situaci doma.

Jak si vytváříš tu správnou pohodu při kojení doma? Máte nějaké rituály?

Nejraději kojím v posteli s mým oblíbeným kojicím polštářem a při tlumeném světle. Naše kojení bývá rychlé, kolem deseti minut, takže žádné velké přípravy netřeba. Hlavní je klid a teplo.

Mám ale jednu vychytávku: když vím, že uspávání bude na delší lokte, dám si do ucha jedno sluchátko a pustím si podcast nebo hudbu. Jsem totiž docela netrpělivý člověk a tohle mi pomáhá zůstat v klidu a v pohodě. A když jsem v pohodě já, přenáší se to i na miminko.

Jak v tom všem shonu pečuješ sama o sebe?

Snažím se na sebe nezapomínat, i když je to v šeru zimních dnů těžší. Dodržuji své skincare rituály, protože moje pokožka v zimě trpí (bojuji s lupénkou, která se v mrazu horší). Také se pomalu vracím ke cvičení, ale po císařském řezu na sebe nespěchám.

Učím se respektovat své tempo a být k sobě laskavější.

Kdyby ses měla podělit o jednu věc, která ti zimní kojení opravdu usnadnila, co by to bylo?

Jednoznačně kojicí mikina Moniel. Je to opravdový "gamechanger". Neumím si představit, že bych se v kavárně v tom mrazu propracovávala přes bundu, svetr a nátělník – než bych se k prsu dostala, malá by byla nepříčetná.

Takhle je to diskrétní, rychlé a máme soukromí, i když jsme zrovna mezi lidmi.

Závěrem... Kojení v zimě může být výzva, ale jak ukazuje Kačka, s trochou plánování a správnými pomocníky se dá zvládnout s grácií. Nejdůležitější je ale naslouchat svému tělu a dopřát si laskavost, kterou jako mámy tak moc potřebujeme.

Moc děkujeme Kačce za její upřímné odpovědi a tipy!

Líbil se vám rozhovor? Dejte nám vědět, jaké jsou vaše zimní „záchrany“ při kojení vy! Chcete se podívat na kousky, které Kačce usnadňují dny?

Vítejte u prvního dílu našeho nového seriálu "Deník maminky". Dnes nahlédneme do života Kateřiny Janečkové, která nám s neuvěřitelnou upřímností popsala své šestinedělí, boj s kojením i cestu k přijetí vlastního těla po císařském řezu.

Kačce je 27 let a je maminkou na plný úvazek – doma jí dělají radost (a občas i starosti) dvě dcery. Starší má 2,5 roku a mladší Lindě jsou teprve dva měsíce. I když Katka jinak pracuje v bance, v srdci je to sportovkyně. Mnoho let se věnovala závodnímu veslování a miluje běh. Jejím velkým snem je, až děti trochu povyrostou, znovu se postavit na startovní čáru nějakého závodu.

"Sport mě nabíjí, děti mě učí trpělivosti a lásce… a já se snažím všechno skloubit tak, abych zůstala sama sebou a přitom byla tou nejlepší mámou pro své dvě princezny," říká s úsměvem na úvod.

Jaká ale byla realita příchodu druhého miminka na svět?

Když plány vezmou za své: Akutní císař a první setkání

Porod si každá z nás maluje v těch nejrůžovějších barvách, ale život má občas jiný scénář. Kateřinin druhý porod skončil akutním císařským řezem.

"Měla jsem smíšené pocity. Takhle si to člověk nikdy neplánuje a hlavou mi běžely otázky, jestli jsem to mohla nějak ovlivnit. Poměrně brzy ale tyto pochybnosti vystřídal pocit obrovské vděčnosti, že jsme obě v pořádku," vzpomíná Kačka.

I když bonding neproběhl okamžitě na sále, o ty nejkrásnější chvíle nepřišla. "Dceru mi přivezli hned po probuzení a všechno jsme si vynahradily společně na pokoji. Snažila jsem si vrýt do paměti ten moment, kdy mi ji dovezli, jelikož vím, jak rychle tohle období uteče."

Návrat domů: Dvojnásobná láska, dvojnásobná logistika

Příchod z porodnice byl tentokrát jiný. Kačka už věděla, do čeho jde, což jí dodalo klid, ale doma na ni čekala nová výzva – sladit potřeby novorozence s potřebami dvouleté dcerky.

"Náročnější to bylo v tom, že už se zároveň musíte starat o jedno větší dítě, které potřebuje stejnou pozornost jako novorozenec. Člověk musí svou energii rozdělit, aby se žádné dítě necítilo odstrčené,"

popisuje realitu mnoha maminek. Velkou oporou jí byl manžel, který si vzal otcovskou dovolenou, a rodina tak mohla v klidu najít svůj nový rytmus.

Kojení podruhé: Klid dělá zázraky

Zatímco u první dcery bylo kojení bojem plným stresu a odsávání, u druhé dcery přišlo milé překvapení. Kačka zjistila, že klíčem k úspěchu je psychická pohoda.

"Překvapilo mě, jak moc jednodušší bylo kojení u druhé dcery. Podruhé jsem už věděla, že se mléko spustí, když člověk zůstane v klidu. A opravdu, už v porodnici jsem ho měla víc než dost," vypráví.

Své zkušenosti dokonce předávala dál: "Uklidňovala jsem tam několik prvorodiček, protože u první dcery se mi mléko rozběhlo až doma, když ze mě opadl stres. Jedna z nich se mi pak ozvala, že jsem měla pravdu."

Kačka se také netají tím, že kojí s kloboučky. "Je to sice o něco složitější – člověk je musí neustále mít po ruce, umývat je a hlídat – ale dá se v tom najít systém a fungovat s tím."

Jizva na těle i na duši

Kačka otevřeně mluví i o tom, o čem se často mlčí – o psychické náročnosti šestinedělí a rekonvalescenci po císařském řezu. Přiznává, že moment, kdy se rozhodlo o operaci, pro ni byl traumatický.

"Nemyslím si, že je ostuda říct, že jsem měla i lehčí poporodní deprese. Velkou oporou mi byla hlavně rodina," svěřuje se. Fyzická rekonvalescence byla bolestivá, první dny měla problém se i jen přetočit na bok, ale fascinovalo ji, jak rychle se tělo regeneruje.

Dnes se na svou jizvu dívá jinak: "Svoji jizvu dnes nosím opravdu hrdě. Přijala jsem ji jako součást svého těla i jako připomínku toho, jak neuvěřitelně silné ženy jsou – ať už rodí spontánně, nebo císařem." 🤍

Vánoce ve čtyřech: Tradice a klid

A jak se rodina těší na blížící se svátky? KAčka je v tomhle ohledu velmi organizovaná – dárky nakupuje už od září, aby si prosinec mohla užít v klidu u pohádek a cukroví.

"Těším se, protože vím, že starší dcera si už naplno užije dárky i celou vánoční atmosféru. Malá Linda z toho zatím mít rozum nebude, ale pro mě bude nádherný už jen ten pocit, že budeme všichni spolu u stromečku jako kompletní rodina," uzavírá naše povídání Kačka.

Plánují dodržovat klasické české tradice – pouštění lodiček, krájení jablíček a zpívání koled. Moderní trendy jako "Elf on the Shelf" u nich doma nenajdete, Vánoce pro ně znamenají především klid, rodinu a tu pravou dětskou radost.