DENÍK MAMINKY

Když čekáte druhé miminko, často se vám hlavou honí otázka: Dokážu svou lásku a pozornost spravedlivě rozdělit mezi obě děti? Přesně s tímto strachem vstupovala do nové životní etapy naše maminka Kačka. Ta se v dnešním díle Deníku maminky ohlíží za prvními týdny se Sárinkou a malou Linduškou a bez obalu přiznává, že s odchodem manžela zpátky do práce nastal ten pravý chaos. Jak náročné je sejít sama s oběma dětmi tři patra dolů, jak vypadá večerní bojový plán při současném uspávání a co Kačce nejvíc pomáhá ve chvílích, kdy jí tečou slzy únavy. Přečtěte si rozhovor, který je plný reálných situací, mateřské lásky i skvělých postřehů.

Jaké pro tebe byly první týdny se dvěma dětmi? Bylo to spíš šok, nebo jsi měla pocit, že už víš, do čeho jdeš? 

Šok asi ne, protože už předem jsem měla strach z toho, jestli se budu umět „nakouskovat“ pro obě holky. Hodně mi ale pomohlo, že byl manžel téměř celé šestinedělí doma se mnou. Díky tomu jsem byla mnohem klidnější a dokázali jsme se všichni sžít.

Náročnější to pro mě začalo být až ve chvíli, kdy šel manžel do práce a já byla s holkami sama.

Ať už šlo o to jít ven, sejít tři patra dolů s oběma najednou, uhlídat starší venku nebo řešit, koho doma uspávat dřív a jak… těch strašáků bylo opravdu hodně.

Postupem času jsme si ale našly svůj systém, který funguje, strachy se překonaly a dnes fungujeme úplně normálně. Jen mě překvapilo, kolik lidí neumí být tolerantních k těmhle začátečním obavám. Nenechte se odradit! Je to normální a prostě to k tomu patří, maminky. 🫶🏼

Co ti nejvíc pomáhá zvládat dny, kdy máš pocit, že je toho prostě moc?

Upřímně? Občas mi tečou slzy. Občas jet sama na nákup bez holek nebo si jít zacvičit.

Když je máma přestimulovaná a je toho na ni moc, strašně záleží na tom, jak v tu chvíli reaguje partner.

Manžel mi je v takových chvílích obrovskou oporou. Není chvíle, kdy by mě nepodržel. Dívá se na věci takovým tím „chlapským“ pohledem a vždycky mi dokáže ukázat jiný úhel pohledu.

Hodně si vyčistím hlavu u cvičení, sejdu se tam s lidmi, co mám ráda, a vypnu na chvíli starosti ohledně dětí.

Jak se změnila vaše každodenní rutina jako rodiny? Co bylo nejtěžší sladit a co si naopak hned sedlo?

Nebudu lhát! Spánek se změnil. 😄

Večerní uspávání bývá náročné hlavně ve chvíli, kdy jsem na holky sama.

Chodí spát zároveň a mladší nesnese, když se sedí, a nehoupe, a starší zase při uspávání potřebuje kontakt… tak si vyberte. 😄

Je to vždycky trochu o kompromisech, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Jinak ale nemám pocit, že by se naše rutina nějak zásadně změnila. Ráno i odpoledne chodíme vždy ven na hřiště, a to jsme dělali už i před Linduškou. Linduška je naštěstí kočárkové miminko, takže ona si pospinká a my máme se Sárinkou čas jen pro sebe, což je pro mě také důležité. 

Máš pocit, že si druhé miminko víc užíváš, nebo je to spíš víc „organizační“ než u prvního?

Jak v čem. Snažím se opravdu zapamatovat si každý moment s ní, protože vím, jak strašně rychle to uteče, zvlášť když vidím Sáru. V tomhle jsem mnohem víc přítomná a užívám si to.

Ale třeba sledovat, kdy vyrostl který zub, co dnes zkoušíme za příkrm, jaký dnes dáme outfit a podobně… to už jedu tak nějak automaticky.

U prvního dítěte to byly obrovské milníky, všechno se zapisovalo a řešilo. Teď? Na to už bohužel není tolik času. 

Jak do celé dynamiky zapadlo starší dítě? Co vám doma pomohlo, aby se cítilo stále důležité a v pohodě?

Sárinku jsme na sestřičku připravovali od začátku těhotenství a strašně se na sestřičku těšila. Sama miluje děti.

Měla jsem velký strach, aby se necítila odstrčená, ale vůbec to nepřišlo. Snažíme se oběma holkám dávat stejnou lásku a pozornost. Když se věnuji Lindě, tatínek se věnuje Sárince a naopak.

Sára se chce do všeho zapojovat. Pomáhá přebalovat, koupat, obékat. Člověk ani netuší, co všechno ta dětská hlavička vnímá. Došlo mi to ve chvíli, kdy vzala panenku, přebalila ji, „nakojila“ a dala jí odbrknout. Tehdy mi došlo, že děti jsou mnohem všímavější, než si myslíme.

Myslím si, že až bude to období, že jí Linda bude bořit stavebnice a chtít si půjčovat hračky… to bude teprve zkouška ohněm. 😄

Změnil se nějak tvůj pohled sama na sebe jako mámy po druhém dítěti? V čem se dnes cítíš jiná než na začátku s prvním miminkem?

Troufám si říct, že dnes umím mnohem lépe organizovat čas.

Rozhodí mě méně věcí a neřeším všechny drobnosti (které třeba nejsou ani tak důležité) tak jako u prvního miminka.

Ruku na srdce, u prvního dítěte byl prostě čas řešit úplně všechno. U druhého mám naopak pocit, že není čas řešit nic, co není opravdu potřeba a nutnost. 😂

Závěrem...

Slaďování potřeb dvou malých dětí je občas náročný úkol, ale s nadhledem, skvělým partnerem a občasným únikem na cvičení se dá najít systém, který funguje. Děkujeme Kačce za její upřímná slova, která pohladí po duši každou mámu, která prožívá podobné začátky.

Duben patří již tradičně osvětě o porodech císařským řezem. je tento zákrok často život zachraňující, pro mnoho žen je spojen s pocitem selhání, strachem a náročným hojením. Kačka si vyzkoušela obě cesty – první dceru porodila přirozeně, ta druhá přišla na svět akutní sekcí. Jaké to je, když se porodní sál během vteřiny změní v operační? Co Kačce pomohlo se psychicky i fyzicky zahojit? Přečtěte si otevřený rozhovor o tom, že jizva je jen otiskem nového života.

Kačko, tvůj první porod proběhl přirozeně, i když s komplikacemi. Jak jsi prožívala druhé těhotenství? Měla jsi nějaké obavy, nebo jsi očekávala podobný průběh jako poprvé?

Druhé těhotenství jsem si užívala a snažila jsem se prožít každou jeho chvíli. Nějak jsem vnitřně cítila, že to bude moje poslední – s manželem jsme se shodli, že chceme dvě děti, a navíc mi po druhém porodu už další těhotenství ani nedoporučili.

Stejně jako poprvé jsem si nepřipouštěla žádný špatný scénář. Věřím, že mít věci dobře nastavené v hlavě je základ. Počítala jsem s tím, že se narodí zdravá dcera a vše bude v pořádku, bez ohledu na to, jakou cestou přijde na svět.

Musím se ale přiznat, že o možnosti císařského řezu jsem tehdy nepřemýšlela ani minutu. Zpětně to beru jako mínus, protože jsme nebyli připraveni na všechny varianty. Neměli jsme například sepsané poporodní přání, manžel nevěděl o možnosti bondingu miminka s otcem a některé věci nám došly až dodatečně.

Můžeš popsat moment, kdy lékaři rozhodli, že bude nutný akutní císařský řez? Co se v té chvíli dělo a jak jsi to vnímala ty?

Bylo to velmi rychlé. Začala jsem silně krvácet a bylo potřeba okamžitě jednat. Zrovna jsem byla mimo sál, kde byl manžel, takže ten se dozvěděl o „císaři“ až ve chvíli, kdy mě na vozíku vezli přímo na zákrok.

Chtěla jsem vědět, co se děje. Po pro mě nekonečných minutách mi lékaři vysvětlili, že musíme okamžitě na sál, protože dochází k předčasnému odlučování placenty. Nebudu lhát, tekly mi slzy, protože nevíte, co bude.

Naprosto jsem ale věřila personálu. Bolesti už byly tak silné, že jsem se nakonec modlila, aby mě uspali a přišla alespoň chvíle klidu. Věděla jsem, že v tu chvíli můj boj o přirozený porod skončil. Nezbylo než věřit zdravotníkům, že přivedou na svět zdravé miminko.

Akutní císař je pro mnoho žen psychicky náročný. Jaké emoce se u tebe střídaly během zákroku a bezprostředně po něm?

Osobně si myslím, že člověk nedokáže plně pochopit pocity ženy po císařském řezu, pokud si tím sám neprojde. Já našla největší oporu u kamarádek se stejnou zkušeností. Protože šlo o akutní stav, nebyla možná lokální anestezie a musela jsem být v celkové narkóze. Samotný porod tedy nemohu hodnotit.

Největší strach přišel po probuzení, kdy jsem chtěla vědět jediné – zda je dcera v pořádku. Jakmile mi řekli, že je zdravá, bylo vše ostatní nepodstatné.

Pocity po zákroku byly jako na houpačce, i když to jsem měla podobně i po přirozeném porodu. Ani jednou jsem neměla pocit, že bych selhala. Spíš jsem měla praktické obavy - jak zvládnu péči o miminko po velké operaci, jak budu fungovat se starší dcerou a kdy konečně bolest ustoupí.

Jak probíhají první hodiny a dny bezprostředně po operaci?

Po porodu vás převezou na pooperační pokoj, ne hned na šestinedělí. Vyžaduje to intenzivnější péči. Ze začátku nesmíte jíst ani pít. Pokud jsou dobré podmínky, přivezou vám miminko.

Nejdůležitější je začít se hned hýbat. Fyzio mi doporučila dýchat do břicha a střídavě zvedat nohy. Snažit se přetočit na bok – věřte, že když se vám to podaří, budete si připadat jako král.

Jsou to malé pohyby, které udělají mnoho. Z postele jsem vstala po 24 hodinách, kdy mi vytáhli hadičky a drén, a šlo se do sprchy. Pak už mě převezli na klasický pokoj, kde jsem dál cvičila a prováděla lehké masáže břicha. Vše jsem se dozvěděla od personálu, nebojte se ptát. Skvělé byly i tejpy, které mi v porodnici nalepili na břicho.

Jaký byl pro tebe rozdíl v šestinedělí po přirozeném porodu a po císařském řezu – fyzicky i psychicky?

Každý porod měl něco do sebe a u obou jsem si prošla poporodním blues. Po přirozeném porodu jsem byla hodně oteklá, nemohla jsem pořádně sedět a fyzická rekonvalescence trvala celé šestinedělí. Psychicky to bylo náročné, protože jsem jako prvorodička měla velké strachy.

Po císařském řezu jsem nechtěla podcenit péči o jizvu. Je to velká operace, která s vámi zůstane celý život.

Snažila jsem se opravdu odpočívat, i když se dvěma dětmi to bylo skoro nereálné. Manžel mi ale dopřál komfort a klid na regeneraci. O jizvu se pečlivě starám dodnes, nedám dopustit například na olejové sérum od značky Císařovnám.

Co ti během rekonvalescence nejvíc pomohlo a co bys doporučila ostatním ženám?

Nejdůležitější je nikam nespěchat a dopřát tělu klid. Dělat pomalé pohyby, pečovat o jizvu, masírovat a promazávat. Nebojte se říct si o pomoc rodině, není to ostuda. Následky nedostatečného odpočinku se mohou projevit až za několik let (např. inkontinence).

Pokud vás „císař“ čeká, navařte si dopředu do mrazáku, ať máte o starost méně. A hlavně – nebuďme na sebe přísné. Dům se uklidí později.

Sama jsem měla stavy, kdy jsem chtěla hned prát a uklízet, ale pak jsem si uvědomila, že teď odpočívám pro své zdraví do budoucna.

Kdybys mohla vzkázat jednu věc ženám, které mají pocit, že kvůli císařskému řezu „neporodily správně“, co by to bylo?

Císařský řez je zpráva, jizva je otisk života. Dala jste život malému miminku a díky moderní medicíně jste to zvládli oba. Jizva se zahojí, ale láska mezi vámi zůstane navždy. A tu vůbec neurčuje to, jakou cestou miminko přišlo na svět.

Závěrem...

Příběh Kačky je krásnou připomínkou toho, že mateřství se nedefinuje tím, jak dítě přijde na svět, ale láskou, kterou mu dáváme. Ať už máte za sebou přirozený porod, nebo zdobí vaše břicho jizva po císařském řezu, jste hrdinky. Buďte na sebe laskavé, dopřejte svému tělu čas na hojení a pamatujte, že říct si o pomoc je znakem síly, nikoliv slabosti.

V minulém díle našeho seriálu se nám Nikča velmi otevřeně svěřila s tím, jak náročné a intenzivní může být šestinedělí. Kryštůfek už ale o něco povyrostl a my jsme byli zvědaví, jak u nich doma vypadá ten pravý „nový normál“. Jak si zvykla na život, kde plány řídí nevyzpytatelný spánek miminka a co ji na mateřství nejvíc překvapilo? Přečtěte si další upřímný rozhovor z naší oblíbené série.

Jak se změnil tvůj denní rytmus s miminkem?

Den se mi změnil tak, že vlastně vůbec žádný rytmus nemá! 😄 Někdy nám začíná ve dvě ráno, někdy ve čtyři a někdy v šest. Večer se ale snažíme od šesti hodin dávat malého do kupy tak, aby nejlépe v osm už spal… a já s ním.

Co ti nejvíc pomáhá zvládat nedostatek spánku?

Káva! 😄 A opět můj manžel. Večer bývá s malým on, abych si dala svůj první spánek sama v klidu, alespoň ty dvě hodinky. Pak mě budí už jen na kojení a od té chvíle přebírám šichtu já. To samé pro mě dělá i ráno o víkendu.

Co tě zatím na mateřství nejvíc překvapilo?

Znovu mě překvapuje to, jak dokážeme fungovat bez spánku, ale hlavně jak neskutečně velká láska to je! Překvapilo mě, jak se u mě rozvinuly úplně nové strachy a obrovská opatrnost. A taky to, že vůbec není tak lehké ho někomu předat ze svých rukou, jak jsem si původně myslela. 😄 Kryštůfka bych zkrátka láskou snědla.

Jak reaguje miminko na první hračky a podněty?

Zatím využíváme jen kontrastní kartičky. Teď, okolo pátého týdne, už za nimi krásně otáčí hlavičku a ostří zrak.

Jaké bylo první očkování? Jak to probíhalo a překvapilo tě něco?

Máme za sebou zatím jen očkování proti RS virům. Není to živá vakcína, takže to u nás naštěstí proběhlo naprosto bez vedlejších účinků.

Každý den s miminkem je tak trochu krokem do neznáma, ale jak nám Nikča krásně potvrdila, ta obrovská láska a podpora partnera dokážou vykompenzovat i ty nejprobdelejší noci.

Znáte ten pocit, když se na miminko neskutečně těšíte, ale realita prvních dní vás i přes veškerou přípravu trochu zaskočí? Šestinedělí je často neskutečná horská dráha, o které se nahlas zase tolik nemluví. Přesně o tom je dnešní kapitola a rozhovor s Nikčou, kterou už z Deníku maminky dobře znáte. Společně jsme sledovaly poslední týdny jejího těhotenství a nedočkavě čekali na malého Kryštůfka. V dnešním pokračování Nikčina příběhu se vracíme k samotnému porodu a prvním týdnům sžívání s Tofíkem. Jaký byl její nečekaně rychlý porod po dlouhém přenášení, proč si poplakala u kojení a jak zjistila, že je po porodu nejdůležitější na sebe nespěchat. Přečtěte si další upřímný rozhovor.

 foto: @jindriska_foto @foto.studio73

Jaký byl tvůj první dojem z porodu a z úplně prvního setkání s miminkem?

Porod jsem měla vyvolávaný. Rodila jsem až v termínu 41+5, takže upřímně už jsem se strašně těšila.

Každý den navíc už pro mě byl ke konci těhotenství utrpením, a to hlavně psychicky.

Vyvolávali mi to formou balonku a dva dny mi dávali tabletky, ale nic se mnou ani nehlo! 😄 Tofíkovi se na svět prostě nechtělo.

Druhý den, když už jsem v sobě měla maximální dávku tablet, se rozhodovalo, co dál. Chtěla jsem vše co nejméně invazivní, takže první možnost byla prasknutí vody s tím, že se uvidí, co se bude dít. No a pak se to dělo všechno velmi rychle! 😄

Vlastně jsem ani nestíhala pobrat, že už to opravdu začalo. Okamžitě nastoupily silné kontrakce co 2–3 minuty a Tofík byl od prasknutí vody za 2 hodiny a 40 minut na světě. Fičák jako blázen!

První setkání pak bylo zkrátka nádherné. ❤️ S manželem padlo spousty slziček a pak už jsme se spolu jen mazlili.

Jak probíhaly tvoje první dny doma s miminkem?

Kryštůfek první dny po porodu hodně spinkal a my jsme se klasicky seznamovali. Učili jsme se, co po nás vlastně chce a jak máme na všechno reagovat. A taky jak dobře zapínat plínky, aby vše neprotékalo – maminky kluků, pindíka dolů! 😄

Bez manžela bych to nezvládla, byl mi obrovskou oporou nejen psychicky. Například mi každý den nachystal snídani, a to mu vydrželo až doteď. ❤️

Co tě nejvíc překvapilo na šestinedělí? Je něco, co tě zaskočilo třeba z hlediska kojení?

Obecně mě překvapilo, jak rychle se ženské tělo hojí. A taky jak dokážeme fungovat úplně bez spánku! 😄

Co se týče kojení, zaskočilo mě, jak velmi bolestivé může být a že to opravdu není samozřejmost, kojit hned a bezproblémově.

Ale všechno je to o technice. Teď už si pískám a jsem na sebe strašně hrdá, že jsem to nevzdala!

 foto: @jindriska_foto @foto.studio73

Jak se cítíš po porodu fyzicky a psychicky?

Fyzicky jsem se cítila dobře už asi po týdnu. Jenže jsem samozřejmě „přepálila start“ a teď mi to dává sežrat povolené pánevní dno.

Takže všem moc doporučuji: i když se cítíte dobře, buďte na sebe laskavé a nepřepalte to.

Psychicky už je mi dobře. Kdyby mi šlo kojení od začátku skvěle, asi bych si řekla, že šestinedělí vlastně není taková hrůza. Nejhorší je překonat každou novinku než člověk přijde na to, jak na ni reagovat, aby vše fungovalo.

Nejvíce mi ale na psychiku pomohlo moje okolí. Máme skvělou rodinu a přátele, kteří nešetřili slovy podpory a hlavně jídlem!

Jak teď zvládáš kojení, spánek a péči o sebe?

Kojení jsme se konečně naučili po čtyřech týdnech od porodu. Chtělo to zkrátka čas a velkou trpělivost, ale my to nevzdali. Spánek je někdy lepší, někdy horší.

Hormony pracují a někdy si říkám, že je opravdu neskutečné, jak člověk po probdělé noci dokáže normálně fungovat.

Péči o sebe mi hodně ulehčuje manžel a nosítko. Každý večer mi malého vezme, abych se mohla v klidu osprchovat, vyčistit si mezizubní prostory!!! a dát se po celém dni prostě do kupy. Během dne mi pak volné ruce zachraňuje právě to nosítko. 

Jaké kroky vás teď v nejbližší době čekají – nějaká vyšetření nebo očkování?

Čeká nás šestitýdenní prohlídka a očkování Tofíka na pneumokoky. A mě samotnou pak čeká gynekologická prohlídka po šestinedělí.

Šestinedělím to samozřejmě nekončí, právě naopak! V dalším díle Deníku maminky otevřeme s Nikčou další velké téma: Jak se změnil tvůj život s miminkem? Podíváme se na to, co Nikče pomáhá zvládat nedostatek spánku, nebo co ji na roli maminky nejvíce překvapilo. Určitě si to nenechte ujít!

Představujeme vám novou tvář našeho seriálu Deník maminky – Janču, kterou možná znáte z jejího cestovatelského projektu Jane on the Road. Janča miluje život na cestách a věří, že příchod miminka neznamená konec objevování světa, ale začátek úplně nové cesty. Aktuálně si užívá druhý trimestr, termín porodu má 30. června 2026 a my budeme u celého jejího příběhu s ní!

„Ráda bych ostatním rodičům ukázala, že mateřství se dá krásně skloubit s aktivním životním stylem a radostí z každodenních malých i velkých cest. Moc se těším, až budeme svět objevovat společně.“

Kdy jsi zjistila, že jsi těhotná, a jaké to bylo, když ti došlo, že se to teď „opravdu děje“?

U nás to nebylo takové to spontánní překvapení typu „najednou dvě čárky na testu“. Šli jsme cestou IVF, a to hlavně kvůli genetice. Mám totiž přenosnou nemoc, která by se s padesátiprocentní pravděpodobností mohla přenést na miminko.

Manžel tedy už od začátku našeho vztahu věděl, že pokud budeme chtít rodinu, čeká nás právě tahle cesta.

Byl to spíš proces, na který jsme se dlouho psychicky připravovali. Chtěla jsem sice pro manžela připravit nějaké malé překvapení, ale to úplně nevyšlo – jako budoucí otec musel podepisovat veškeré papíry k zákroku, takže se romantické odhalení nekonalo. 😄

I když jsme byli připravení, čím víc se ten moment blíží, tím víc přicházejí takové ty malé pochybnosti. Jestli jsme ready, jestli to zvládneme... Ale myslím, že je to úplně normální a prožívá to většina nastávajících rodičů.

Jak jsi prožívala první trimestr? Překvapilo tě na něm něco?

Upřímně, kdybych nevěděla, že jsem těhotná, tak bych to možná ani nepoznala. Jediné, co mě provázelo, byla večerní únava a lehká nevolnost. Nebylo to ale tak, že bych zvracela nebo mi bylo špatně celý den. Většinou jsem to prostě vyřešila tím, že jsem šla dřív spát. Vlastně jsem byla ráda, že to přicházelo až večer a přes den jsem mohla fungovat úplně normálně.

Manžel si samozřejmě velmi rychle všiml jedné změny – že mi trochu povyrostla prsa. Z toho byl, řekněme, výrazně nadšenější než já. 😄

Jinak mě nic zásadního nepřekvapilo. Hodně lidí říká, jak s nimi cloumají hormony, ale u mě to bylo zatím docela klidné období.

Hodně cestuješ. Změnilo těhotenství tvé plány, nebo už přemýšlíš, jak to bude vypadat s miminkem?

Cestování je velká část našeho života, takže jsme nad tím hodně přemýšleli. Zatím ale těhotenství moje plány nijak zásadně nezměnilo. Manžel se o mě sice teď bojí o něco víc, ale i tak jsme spolu odjeli na tři týdny do Thajska a všechno bylo v úplném pořádku. Dokonce i v místech, kde se hygiena tolik neřeší. Vždycky si říkám, že místní ženy tam také rodí a vychovávají děti, lidské tělo je schopné se adaptovat.

Do budoucna počítám s tím, že se cestování trochu změní. Možná nebude tak spontánní, budeme víc plánovat, ale rozhodně nechceme přestat.

Bude to o vzájemném poznávání, respektování potřeb miminka a hledání tempa, které bude příjemné pro všechny. Děti jsou často mnohem flexibilnější, než si dospělí myslí. Chceme začít co nejdřív, aby si prcek na naše tempo zvykl už od začátku.

Pomáhá ti v těhotenství nějaký rituál nebo změna režimu?

Je až neuvěřitelné, že to říkám zrovna já, ale nejvíc mi pomáhá... zastavit se. Nepospíchat a opravdu poslouchat své tělo. Když jsem unavená, prostě si odpočinu.

Dřív jsem měla tendenci jet pořád naplno, ale teď se snažím být na sebe hodnější. Tělo si samo řekne, kolik energie stojí to, že v něm roste nový život.

Zároveň věřím, že je důležité zůstat v pohybu. Nemusí to být nic extrémního, stačí procházka nebo lehké protažení. Každý pohyb se počítá. Takovým mým rituálem se staly klidnější večery – dát si sprchu, lehnout si dřív a neřešit, že jsem ten den nestihla všechno. Psychická pohoda je nejdůležitější.

Co bys vzkázala ženám, které jsou právě na začátku své cesty?

Aby na sebe nebyly tak přísné. Je úplně v pořádku mít radost a zároveň cítit obavy.

Nikdo z nás se nenarodí jako „dokonalý rodič“, všichni se to učíme za pochodu. Každé těhotenství je jiné, proto poslouchejte hlavně sebe a své tělo.

A hlavně – nejsme v tom samy. Sdílení zkušeností a podpora mezi ženami je něco opravdu silného. Pokud cítíte nejistotu, je to v pořádku. Většina z nás to má stejně.

Bonus: Máš už vysněnou první cestu s miminkem?

Ano, už máme i plán! Samozřejmě uvidíme, jaký malý rebel se nám narodí. 😄 První společnou cestu plánujeme přibližně tři měsíce po porodu. Chtěli bychom vyrazit do Itálie, konkrétně do Florencie za našimi kamarády. Dobré jídlo, procházky a milí lidé – to mi přijde jako ideální první start.

A pak máme ještě jeden velký sen: příští rok v květnu Japonsko. Věřím, že to zvládneme i s miminkem. Jen trochu zpomalíme, budeme dělat častější pauzy a plány přizpůsobíme. Každá cesta má svoje tempo a tahle bude jen o jednoho člena posádky bohatší.

Nikolka, kterou znáte z našeho seriálu Deník maminky, už přivítala na svět syna Kryštofa! Moc jí tou...

Kačku už z našeho Deníku maminky dobře znáte. Je to žena, která se s námi otevřeně dělí o radosti i výzvy, které život se dvěma dětmi přináší. Tentokrát jsme spolu probraly téma, které v těchto měsících řeší mnoho z vás – kojení v zimě.

Kačka je momentálně v kolotoči péče o miminko a starší dcerku, která zrovna testuje hranice maminčiny trpělivosti. :) Jak se lišilo kojení u prvního a druhého dítěte, bez čeho si kojení na veřejnosti nedokáže představit a co jí pomáhá neztratit v šeru krátkých dnů dobrou náladu? Začtěte se do našeho rozhovoru.

Jak se u tebe lišilo kojení prvního a druhého dítěte právě v zimních měsících? Pomohly ti zkušenosti?

Lišilo se to hodně. S prvním dítětem jsem začínala kojit v létě, což bylo nesmírně osvobozující – prostě si sednete na lavičku v šatech a je hotovo. U druhého miminka to vyšlo na podzim a zimu, což je úplně jiná disciplína. Zkušenosti mi ale pomohly v tom, že už jsem věděla, co si pohlídat.

Velkým pomocníkem je pro mě tentokrát kojicí mikina od Moniel, která mi dává jistotu, že i v chladu vše zvládnu v pohodě.

Kojení venku v mrazu není žádný med. Máš nějaké své triky nebo oblíbené kousky?

Jak jsem zmínila, kojicí mikina je pro mě základ. Kromě správného oblečení se ale snažím hodně plánovat. Ven vyrážíme hlavně ve chvíli, kdy je malá čerstvě nakojená. Snažím se čas venku propočítat tak, abychom byly doma (nebo někde v teple) dřív, než se ozve hlad.

Mateřství v zimě je zkrátka o dobrém načasování a o pohodlné výbavě.

Přináší zimní období nějaké specifické výzvy?

Upřímně, já v zimě trochu trpím. Chybí mi sluníčko a energie, mám pocit, že je pořád tma. I spánek vnímám jinak – v létě mě sedm hodin krásně dobije, v zimě jsem po stejné době stále unavená.

K tomu se přidává i péče o starší dceru. Ta je teď v období vzdoru a moc ráda využívá chvíle, kdy kojím, k různým lumpárnám.

Člověk se pak musí naučit kojit klidně i „v běhu“ nebo za chůze, aby stíhal korigovat situaci doma.

Jak si vytváříš tu správnou pohodu při kojení doma? Máte nějaké rituály?

Nejraději kojím v posteli s mým oblíbeným kojicím polštářem a při tlumeném světle. Naše kojení bývá rychlé, kolem deseti minut, takže žádné velké přípravy netřeba. Hlavní je klid a teplo.

Mám ale jednu vychytávku: když vím, že uspávání bude na delší lokte, dám si do ucha jedno sluchátko a pustím si podcast nebo hudbu. Jsem totiž docela netrpělivý člověk a tohle mi pomáhá zůstat v klidu a v pohodě. A když jsem v pohodě já, přenáší se to i na miminko.

Jak v tom všem shonu pečuješ sama o sebe?

Snažím se na sebe nezapomínat, i když je to v šeru zimních dnů těžší. Dodržuji své skincare rituály, protože moje pokožka v zimě trpí (bojuji s lupénkou, která se v mrazu horší). Také se pomalu vracím ke cvičení, ale po císařském řezu na sebe nespěchám.

Učím se respektovat své tempo a být k sobě laskavější.

Kdyby ses měla podělit o jednu věc, která ti zimní kojení opravdu usnadnila, co by to bylo?

Jednoznačně kojicí mikina Moniel. Je to opravdový "gamechanger". Neumím si představit, že bych se v kavárně v tom mrazu propracovávala přes bundu, svetr a nátělník – než bych se k prsu dostala, malá by byla nepříčetná.

Takhle je to diskrétní, rychlé a máme soukromí, i když jsme zrovna mezi lidmi.

Závěrem... Kojení v zimě může být výzva, ale jak ukazuje Kačka, s trochou plánování a správnými pomocníky se dá zvládnout s grácií. Nejdůležitější je ale naslouchat svému tělu a dopřát si laskavost, kterou jako mámy tak moc potřebujeme.

Moc děkujeme Kačce za její upřímné odpovědi a tipy!

Líbil se vám rozhovor? Dejte nám vědět, jaké jsou vaše zimní „záchrany“ při kojení vy! Chcete se podívat na kousky, které Kačce usnadňují dny?

V našem projektu Deník maminky vítáme další tvář! Tu možná někteří z vás poznají z našeho seriálu o zdravých zubech. Jde totiž o dentální hygieničku Nikču, kterou teď v lednu čeká ta největší životní změna. Jak prožívá poslední týdny těhotenství, co jí pomáhá v psychické přípravě na porod a na co se po narození miminka těší ze všeho nejvíc?

Nikča se momentálně nachází ve 37. týdnu těhotenství a čeká své první miminko. Stejně jako pro každou prvorodičku, i pro ni je nadcházející období velkou neznámou. Mísí se v ní pocity radosti i přirozeného respektu.

„Jsem zvědavá a velmi se těším, co všechno mi nová životní etapa přinese,“ svěřuje se Nikča a dodává: „Mám strach, to je jasné, ale zároveň se těším. Určitě mě bude čekat hodně nových výzev, ale to se dozvím, až bude miminko na světě, jdu do neznámého.“

Pojďme se podívat, jak vypadají její dny těsně před finále.

Fyzické změny: Když bříško nebylo vidět

Každé těhotenství je jiné a Nikča je toho důkazem. Zatímco některé maminky mají bříško už v prvních měsících, u ní si dávalo na čas. „Až ke konci 2. trimestru moje břicho začalo opravdu vypadat jako těhotenské – bylo plnější a zakulatilo se. Ještě ve 33. týdnu si okolí myslelo, že jsem tak v pátém nebo šestém měsíci.“ 

Díky tomu se ale cítila fyzicky velmi dobře. „Jsem ráda, že mi tělo dlouho umožnilo naplno fungovat v práci u křesla,“ pochvaluje si.

A jaké další změny pozoruje?

„Jako pozitivní fyzickou změnu beru (i manžel 😃) výrazné zvětšení dekoltu.“

S blížícím se termínem se však logicky vrací únava, která byla nejhorší na začátku. „Ve třetím trimestru je únava určitě zase větší, tělo začíná střádat síly na porod a začala se u mě občas objevovat i nespavost. Nicméně jsem již na mateřské, takže si užívám to, že si můžu kdykoliv lehnout a odpočinout si,“ popisuje Nikča svůj aktuální stav.

Psychická příprava a role partnera

Strach z neznámého k prvnímu porodu patří. Nikča ale neponechává nic náhodě a aktivně se připravuje. Velkou oporou je jí sdílení zkušeností s kamarádkami, které už děti mají.

Klíčová je pro ni ale i odborná příprava. „Určitě mi pomohla sezení s porodní asistentkou, na kterých byl se mnou i manžel. Jsem ráda, že to všechno slyšel a bude u porodu i po něm v obraze, a tím pádem i větší oporou,“ vysvětluje.

Kromě kurzů sází i na literaturu, konkrétně jí pomáhají knihy „Proč mi tohle nikdo neřekl?“ a „Hypnoporod“.

Taška do porodnice: Co v ní nesmí chybět?

Ačkoliv se termín blíží, Nikča k balení přistupuje s klidem. Většinu věcí už má připravenou a stačí jen doladit detaily.

Co jsou podle Nikči ty nejdůležitější věci, které v tašce nesmí chybět?

• Intimní sprška a přípravky na hojení s dubovou kůrou.
• Sladkosti (😋).
• Tmavé ručníky a alespoň 4 kojicí košile Moniel.
• Světýlko bez modrého světla.
• Láhev s brčkem.
• Župan Moniel.
• Kojicí podprsenka Moniel a náhradní vložky do ní.
• A pak klasika – vložky, kalhotky atd.

Jak vypadá den na mateřské?

Nikča si nyní zvyká na nový režim bez každodenního dojíždění do práce. „Podle mě je velmi důležité si nastavit aspoň nějaký režim, protože pro mě osobně je tohle úplná novinka. Nikdy jsem nebyla takhle dlouho doma,“ přiznává.

Ráno vstane, protáhne se, udělá si vydatnou snídani a čaj. Dny tráví návštěvami lékařů, ale také návštěvami tatínka, který je v důchodu. „A prostě jen odpočívám, čtu knížky, mrknu na seriál a sbírám síly na porod,“ uzavírá.

Na co se nejvíc těší?

Kromě toho nejzásadnějšího – tedy až se stanou rodinou a poprvé uvidí, jak jejich drobek vypadá – má Nikča ještě jedno přání:

„Těším se, až si budu moct lehnout na břicho!“ 😃

Nikče držíme palce do finále a těšíme se na zprávy, až bude miminko na světě!

Vítejte u prvního dílu našeho nového seriálu "Deník maminky". Dnes nahlédneme do života Kateřiny Janečkové, která nám s neuvěřitelnou upřímností popsala své šestinedělí, boj s kojením i cestu k přijetí vlastního těla po císařském řezu.

Kačce je 27 let a je maminkou na plný úvazek – doma jí dělají radost (a občas i starosti) dvě dcery. Starší má 2,5 roku a mladší Lindě jsou teprve dva měsíce. I když Katka jinak pracuje v bance, v srdci je to sportovkyně. Mnoho let se věnovala závodnímu veslování a miluje běh. Jejím velkým snem je, až děti trochu povyrostou, znovu se postavit na startovní čáru nějakého závodu.

"Sport mě nabíjí, děti mě učí trpělivosti a lásce… a já se snažím všechno skloubit tak, abych zůstala sama sebou a přitom byla tou nejlepší mámou pro své dvě princezny," říká s úsměvem na úvod.

Jaká ale byla realita příchodu druhého miminka na svět?

Když plány vezmou za své: Akutní císař a první setkání

Porod si každá z nás maluje v těch nejrůžovějších barvách, ale život má občas jiný scénář. Kateřinin druhý porod skončil akutním císařským řezem.

"Měla jsem smíšené pocity. Takhle si to člověk nikdy neplánuje a hlavou mi běžely otázky, jestli jsem to mohla nějak ovlivnit. Poměrně brzy ale tyto pochybnosti vystřídal pocit obrovské vděčnosti, že jsme obě v pořádku," vzpomíná Kačka.

I když bonding neproběhl okamžitě na sále, o ty nejkrásnější chvíle nepřišla. "Dceru mi přivezli hned po probuzení a všechno jsme si vynahradily společně na pokoji. Snažila jsem si vrýt do paměti ten moment, kdy mi ji dovezli, jelikož vím, jak rychle tohle období uteče."

Návrat domů: Dvojnásobná láska, dvojnásobná logistika

Příchod z porodnice byl tentokrát jiný. Kačka už věděla, do čeho jde, což jí dodalo klid, ale doma na ni čekala nová výzva – sladit potřeby novorozence s potřebami dvouleté dcerky.

"Náročnější to bylo v tom, že už se zároveň musíte starat o jedno větší dítě, které potřebuje stejnou pozornost jako novorozenec. Člověk musí svou energii rozdělit, aby se žádné dítě necítilo odstrčené,"

popisuje realitu mnoha maminek. Velkou oporou jí byl manžel, který si vzal otcovskou dovolenou, a rodina tak mohla v klidu najít svůj nový rytmus.

Kojení podruhé: Klid dělá zázraky

Zatímco u první dcery bylo kojení bojem plným stresu a odsávání, u druhé dcery přišlo milé překvapení. Kačka zjistila, že klíčem k úspěchu je psychická pohoda.

"Překvapilo mě, jak moc jednodušší bylo kojení u druhé dcery. Podruhé jsem už věděla, že se mléko spustí, když člověk zůstane v klidu. A opravdu, už v porodnici jsem ho měla víc než dost," vypráví.

Své zkušenosti dokonce předávala dál: "Uklidňovala jsem tam několik prvorodiček, protože u první dcery se mi mléko rozběhlo až doma, když ze mě opadl stres. Jedna z nich se mi pak ozvala, že jsem měla pravdu."

Kačka se také netají tím, že kojí s kloboučky. "Je to sice o něco složitější – člověk je musí neustále mít po ruce, umývat je a hlídat – ale dá se v tom najít systém a fungovat s tím."

Jizva na těle i na duši

Kačka otevřeně mluví i o tom, o čem se často mlčí – o psychické náročnosti šestinedělí a rekonvalescenci po císařském řezu. Přiznává, že moment, kdy se rozhodlo o operaci, pro ni byl traumatický.

"Nemyslím si, že je ostuda říct, že jsem měla i lehčí poporodní deprese. Velkou oporou mi byla hlavně rodina," svěřuje se. Fyzická rekonvalescence byla bolestivá, první dny měla problém se i jen přetočit na bok, ale fascinovalo ji, jak rychle se tělo regeneruje.

Dnes se na svou jizvu dívá jinak: "Svoji jizvu dnes nosím opravdu hrdě. Přijala jsem ji jako součást svého těla i jako připomínku toho, jak neuvěřitelně silné ženy jsou – ať už rodí spontánně, nebo císařem." 🤍

Vánoce ve čtyřech: Tradice a klid

A jak se rodina těší na blížící se svátky? KAčka je v tomhle ohledu velmi organizovaná – dárky nakupuje už od září, aby si prosinec mohla užít v klidu u pohádek a cukroví.

"Těším se, protože vím, že starší dcera si už naplno užije dárky i celou vánoční atmosféru. Malá Linda z toho zatím mít rozum nebude, ale pro mě bude nádherný už jen ten pocit, že budeme všichni spolu u stromečku jako kompletní rodina," uzavírá naše povídání Kačka.

Plánují dodržovat klasické české tradice – pouštění lodiček, krájení jablíček a zpívání koled. Moderní trendy jako "Elf on the Shelf" u nich doma nenajdete, Vánoce pro ně znamenají především klid, rodinu a tu pravou dětskou radost.